Výchova dětí není nic jednoduchého. Obvykle máme nějaké výhrady k tomu, jak rodiče vychovávali nás a nechceme jejich chyby opakovat, bohužel k tomu nevědomky často sklouzáváme. Člověk má v sobě zakódováno víc, než by si někdy přál. Můžeme přistoupit k výchově zodpovědně a snažit se na ni připravit. To znamená pročítat různé knihy, rady a návody, jak na konkrétní problémy, čemu se vyvarovat, na co si dát pozor. Ale ani sebelepší příručka a je otázka, jak rozpoznáme, že se jedná o dobrou příručku, vás nepřipraví na realitu. Ono si pak v tom presu, tlaku, vyhrocené situaci rychle vzpomenout na to, jak že to máme reagovat, ani dost dobře nejde. Většinou si uvědomíme až poté, že naše reakce třeba nebyla až zase tak adekvátní. Ale to už bývá pozdě, to už se můžeme našemu potomkovi pouze omluvit.
Na vyhrocené situace prostě občas dojde, i když se snažíme sebevíc. Občas se prostě někam spěchá, musíte k lékaři, stihnout autobus, být včas v práci a podobně a vašemu dítku se zrovna nechce spolupracovat a bojkotuje, co může. Na to děti mají prostě talent. Rozpoznají situace, kdy jejich protesty zrovna nejméně potřebujete. A vám se zvyšuje hlas a dítko na vás kouká a nechápe, proč křičíte. Nebo chápe, ale nic se tím stejně nezlepší. Tak přejdete k dalšímu stupni a plácnete ho přes zadek, abyste ho rozpohybovali správným směrem. Taky to málokdy pomůže. Nakonec vláčíte řvoucí dítě násilím za ruku do auta, kde se snad pak postupně uklidní. Z vás teče pot a třesete se vzteky. Na sebe, že jste to ukázkově nezvládla a na dítě, že vás do takové situace dostalo.
Co se mi v takových situacích osvědčilo, bylo obětí. Vzít dítě do náruče, krátce pomazlit, pohladit a šeptat mu, co nás čeká, kam jedeme a proč a snažit se na té situaci vymyslet něco, na co se dítě může těšit. Ve většině případů, ale také ne vždy, se dítě pak pro cestu nadchlo, začalo si samo balit hračky a začalo spolupracovat. Zkuste to a uvidíte.